PROČ
to děláme.

Poněvadž to chybí. Klasická česká pohádka. Dost bylo Pokémonů, Helllou Kity či Spidermanů. Loutkových divadel je jako máku a „Modrých karkulek“ a pohádek o zakletých Hildách nebo šilhavých žabácích naopak mnoho.
Neděláme žádnou show, hrajeme loutkové divadlo s pohádkami Karla Jaromíra Erbena a později zařadíme i pohádky Boženy Němcové.

 

 

kjeKarel Jaromír Erben
Nadšený sběratel lidových písní a pohádek. Nadaný klavírista. Pečlivý úředník. Uznávaný slavista a folklorista. Autor české právnické terminologie. Vydavatel staročeských literárních památek a historických pramenů. Zamlklý introvert, celý život bojující s chatrným zdravím a vadou řeči. Básník jediné sbírky.

7. listopadu 1811 se v Miletíně ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně narodili synové Karel a Jan. Jan po několika týdnech zemřel. Nemoci a smrt nejbližších Karla budou provázet celý život.

Už v miletínské škole introvertní hoch projevil nadání k hudbě i studiu. Nejprve studoval v Hradci Králové, pak si na pražské univerzitě zvolil studium práv. Jeho hlavním zájmem se však stala historie, k níž ho přivedla spolupráce s Františkem Palackým. Na pražské univerzitě se sešla výrazná generace mladých literátů (mj. Karel Hynek Mácha).

Erben přijal vlastenecké jméno Jaromír a intenzivně se účastnil pražského literárního a divadelního života. Napsal divadelní hru Sládci a publikoval první baladu Poklad (1838). Na svých cestách do archivů a s pomocí přátel začal systematicky sbírat lidovou slovesnost.

Pracoval jako úředník českého muzea a Matice české, v revolučním roce 1848 překládal zákony do češtiny a po Karlu Havlíčku Borovském převzal redakci vládních Pražských novin. Až v roce 1851 získal stálé místo archiváře hlavního města Prahy, jež jeho rodinu konečně finančně zabezpečilo.

Věnoval se vydávání historických pramenů, staročeských literárních památek a sbírek písní a pohádek. Roku 1853 pak vydal svou jedinou básnickou sbírku – Kytici. Zemřel 21. listopadu 1870.

Erbenovým celoživotním zájmem byla folkloristika. Už od dob studií sbíral lidové písně, lidovou poezii a pohádky (vydal mj. Písně národní v Čechách, 1841–1845, Prostonárodní české písně a říkadla, 1864, Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských, 1865).

Z lidových textů chtěl po vzoru bratří Grimmů rekonstruovat obraz prapůvodního mýtu a odhalit v něm hodnoty dávné společnosti. Základní principy fungování lidského společenství řešil také ve své literární tvorbě, v baladách, které soustředil do sbírky Kytice z pověstí národních (1853). Baladu chápal jako básnický útvar zrcadlící nadosobní řád. Jeho porušení znamená tvrdý trest, jemuž je možné se vyhnout upřímnou lítostí nad svými činy.

Ve svých baladách Erben záměrně užívá jazyk a rytmizaci folklorní poezie, ve snaze o nadčasovost však stírá místní ráz svých předloh (pověstí, legendy, pohádky). Jeho básnický výraz je střídmý a přesný. I proto sbírka Kytice představuje jeden z vrcholů české literatury.

 

nemcovaBožena Němcová
Dívka, jejíž původ obestírá tajemství. Špatná manželka i hospodyně. Výborná tanečnice. Etnografka a folkloristka. Milující matka. Publicistka a prozaička. Žena vymykající se své době.

Barbora Panklová se podle matriky narodila 4. února 1820 jako nemanželská dcera české služky ve Vídni, nicméně tato fakta nejsou průkazná a spekuluje se o jejím šlechtickém původu. Dětství prožila s rodinou v Ratibořicích u České Skalice, kde chodila i do školy. V letech 1830–1833 byla na vychování ve Chvalkovicích, kde propadla vášni k literatuře.

Roku 1837 se provdala za vlastence a publicistu Josefa Němce. Narodili se jim tři synové a dcera. Kvůli manželově státní službě se rodina často stěhovala. Od roku 1842 žili v Praze, kde se Němcová zapojovala do aktivit intelektuálů a vlastenců. Kvůli politickým názorům byl Josef Němec často překládán (Chodsko, Slovensko, Korutany), nakonec byl penzionován.

Němcová žila pod stálým policejním dohledem a velmi těžko sháněla obživu pro své děti. Krize vyvrcholila roku 1853 úmrtím nejstaršího syna. Už od 40. let dostávalo manželství trhliny a Němcová hledala citové zázemí u jiných mužů.

Na podzim roku 1861 odjela do Litomyšle, kde připravovala k vydání své souborné dílo. Zde naplno propukla zákeřná choroba. Zemřela 21. ledna 1862 v Praze.

Božena Němcová debutovala vlasteneckými básněmi (Ženám českým, časopisecky 1843). Její doménou se však stala próza – zvláště žánr pohádky, povídky a novely. Byla výbornou vypravěčkou, měla pozorovatelský talent a cit pro detail.

Pobyty na Domažlicku a na Slovensku pro ni byly příležitostí k folkloristickým sběrům a inspirovaly ji i k publicistickým prózám (Obrazy z okolí domažlického, čas. 1845–1846). Zvláště její pohádky (souborně Národní báchorky, 1845–1847; Slovenské pohádky, 1857–1858) se stávají dílem krásné literatury.

Také v povídkové tvorbě (např. Divá Bára, čas. 1856; Chudí lidé, čas. 1857; Chyže pod horami, čas. 1858; Pan učitel, čas. 1860) Němcová vychází z reality venkovského života. Směřuje však k hledání ideálu, prototypu „dobrého člověka“ a spravedlivého lidského řádu.

Její stěžejní dílo Babička (1855) má formu volně koncipovaného povídkového obrazu. Němcová v něm sleduje každodenní venkovský život během rytmu jediného roku. Řád a harmonii do něj vnáší postava stařenky, jež v sepjetí s přírodou zastává jasné zásady a svou moudrostí a láskou pomáhá řešit problémy venkovanů i mladé komtesy a kněžny.

V dalších prózách rostla Němcové citlivost k rozporům ve společnosti (V zámku a v podzámčí, 1857) i k národnostním otázkám (Pohorská vesnice, 1856). I v nich však Němcová hledá odpověď na otázku, jak rozpory překlenout a najít spravedlivý společenský řád.

 

© 2015 IT-PRO s.r.o.